Kdy je potřeba ustanovit další(ho) starší(ho)?

Kdy je potřeba ustanovit další(ho) starší(ho)?

Toto vypadá jako poměrně vážná otázka, na kterou je možné jen obtížně odpovědět. Ovšem všechno závisí na našem porozumění tomu, kdo je to starší. Pokud si vyjasníme tuto věc, odpověď na naši otázku bude skutečně jednoduchá.

Úřady v církvi?

Mnoho křesťanů dnes mluví o „úřadu“ starších, příp. také biskupů a diákonů. Podobně mluví lidé o „úřadech“ apoštola, proroka, evangelisty, pastýře a učitele (Ef 4,11). Slovo úřad najdeme ve Starém zákoně v souvislosti s králem nebo s kněžími – jak král, tak kněz byli uváděni do svého úřadu pomazáním. Jednalo se o formální oficiální pozici, která byla určená vybranému jedinci. Jedná se o hierarchickou strukturu, kde úřad jako takový je v podstatě důležitější než osoba, která ho zastává. Úřad oddává této osobě vše, co k němu patří, autoritu, moc, vládu v případě krále, možnost přinášet oběti nebo vstupovat do svatyně svatých v případě velekněze.

Nový zákon ovšem tyto starozákonní úřady (krále, kněze a spolu s nimi ještě proroka) vztahuje pouze na Pána Ježíše Krista. Jsou stínem, který ukazuje na Pána Ježíše a vede k němu a v něm samotném jsou tyto úřady naplněné. V Božím lidu nové smlouvy není žádná hierarchie a tedy ani žádný úřad – všichni křesťané jsou kněžími krále (Zj 1,6), všichni budou s Kristem kralovat navěky (Zj 22,5) a všichni o něm vydávají svědectví, tedy mají ducha proroctví (Zj 19,10).

Novozákonní dary a ustanovení

Když Nový zákon mluví o apoštolech, prorocích, evangelistech, pastýřích a učitelích, nemluví o úřadech, ale o darech, o duchovních darech, které Bůh dal své církvi. A kdybychom chtěli být důslední, mluvili bychom jenom o čtyřech skupinách, protože ty poslední dva dary, pastýři a učitelé, jsou v originále spojené takovým způsobem, že je lepší mluvit o pastýřích-učitelech – tedy spíše o jedné skupině lidí, kteří jsou obdarovaní k tomu, aby pásli a učili Boží lid. Nikde v této souvislosti není řeč o něčem, co bychom mohli nazvat úřadem neboli nějakou pozicí. Jedná se o dary, které Bůh dal některým lidem, jimiž mají sloužit tělu Kristovu v místní církvi (tedy kromě daru apoštolů a proroků, které byly dány ke službě církvi v její celosti).

V případě starších a diákonů ale nemůžeme mluvit ani o darech. Bible nemluví o žádném daru staršovství. Ale mluví o povolání. Bůh některé muže povolal k tomu, aby byli staršími v církvi a dohlíželi na ni, starali se o Boží lid jako pastýři o stádo, chránili ho a vedli ho. Bůh některé ze svých oveček povolal k tomuto specifickému úkolu a pověřil je správou, dohledem, péčí a ochranou. Jedná se o velmi omezenou skupinu lidí – mají to být 1. muži, kteří 2. mají touhu takto sloužit Kristově církvi, kteří 3. musí mít zjevnou míru charakterových vlastností a 4. musí být schopní učit, což znamená, že musí být schopní používat Boží slovo k povzbuzování ve zdravém učení a k napomínání odpůrců (Tt 1,9). V tomto ohledu mají rozpoznáni církví a ustanoveni jako starší.

Kdo nemá být ustanoven

V církvi vždy budou z Boží milosti muži – nevíme sice přesně, jaký je Boží plán v otázce vyvolení a jaký je definitivní poměr mužů a žen mezi vyvolenými, ale vzhledem k tomu, že Bůh přikázal, aby církev v tomto světě byla vedená muži, máme předpokládat, že v církvi budou vždy nějací muži. Ale to, že je někdo muž, ještě neznamená, že má být starším. V církvi budou nepochybně také muži, kteří budou mít touhu vést Boží lid – pokud však nenaplňují ve zjevné míře morální kritéria pro starší (Tt 1,6–9; 1Tm 3,1–7; 1Pt 5,1–4), nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak nemají-li dar/schopnost učit. A právě budou v církvi muži, kteří budou obdarovaní učit Boží slovo, což nepochybně znamená, že mají tímto darem sloužit a rozvíjet ho, nikoliv ho zakopat – pokud však nemají touhu spravovat Boží lid, nemají být ustanoveni jako starší, stejně tak pokud sice touhu mají, ale nejsou charakterově vyzrálí.

Časové omezení služby starších

Služba starších je časově omezená v podobném slova smyslu jako jsou omezené duchovní dary – až přijde plnost, všechny dary pominou, a právě tak pomine služba starších. Tak jako na věčnosti nebudeme potřebovat duchovní dary k tomu, abychom si jimi sloužili k hlubšímu poznání Pána Ježíše Krista, protože ho budeme poznávat tváří v tvář, nebudeme potřebovat ani službu starších, protože všichni budeme doplněni k dokonalosti, už nebude třeba chránit Boží lid, protože bude na bezpečném místě, pečovat o něj, protože Bůh sám nám setře každou slzu z očí, sytit Boží lid, protože Pán sám nás bude sytit svou přítomností.

V ideálním světě a v ideálním případě by starší dovedli Kristovo tělo ke zralosti, tedy k plnému poznání Pána Ježíše Krista, k dokonalé funkčnosti všech darů a údů Kristova těla a potom by už dál jejich služba nebyla potřeba. Ale to by byl ideální svět a ideální případ, k němuž v tomto světě nikdy nedospějeme a jehož nemůžeme dosáhnout, protože žijeme v hříšném těle, v hříšném světě a hříšníci se stále obracejí k Pánu Ježíši Kristu, takže musejí stále růst, je třeba dohlížet na Boží lid, chránit ho, sytit ho a pečovat o něj.

Kdy tedy ustanovit dalšího staršího?

Z toho, co Písmo říká o starších, celkem jednoznačně vyplývá, že starších bude vždy málo a že služba starších bude v tomto světě vždy potřeba. Mluví to také o tom, že starší není někdo, kdo na nějakou dobu zastával určitou funkci, ale spíše je to někdo, kdo se od určitého okamžiku svého života stává průvodcem ostatních křesťanů na cestě jejich zralosti a poznání Pána. Stávající starší mají ve spolupráci s celou církví rozpoznat takového bratra mezi sebou, a pokud je takový člověk rozpoznán církví a vyzkoušen (viz 1Tm 3,10), má být ustanoven jako starší. Je to podobné jako se křtem ponořením do vody - pokud někdo uvěřil v Pána Ježíše Krista ve svém srdci a vyznává ho svými ústy, co brání tomu, aby byl pokřtěn (viz Sk 8,36)? Jestliže je tady bratr, který má touhu po krásném úkolu staršího, jsou na něm zjevné charakterové vlastnosti požadované Písmem a je schopen učit, co brání tomu, aby byl ustanoven jako starší místní církve? Otázky typu „Potřebujeme dalšího staršího?“ nebo „Kolik máme mít ve sboru starších?“ jsou otázky, které Písmo nikde neklade a které jsou vnášením světského způsobu myšlení (světského pragmatismu) a světského pohledu na církev (církev jako firma) do Písma a do fungování Božího lidu.

Blog tags